Předkem buvola domácího (Bubalus bubalis) je buvol arni (Bubalus arnee). Ke zdomácnění došlo v Indii a možná ještě dříve v jižní Číně před několika tis. lety. Buvol se rozšířil do celé jižní Asie, severní Afriky a později i do jižní Evropy (Itálie, Rumunsko) a Jižní Ameriky. V 19. st. byli buvoli dovezeni také do Austrálie, kde zdivočeli a vytváří velké ferální (zdivočelé) populace. Buvol domácí je především zdrojem pracovní síly (tah, jízda, přenos břemen), existují ale i plemena pro produkci mléka (sýr mozzarella) a v Indii i pro produkci masa. Má afinitu k vodě (viz angl. název water buffalo), proto se používá např. k práci na rýžovištích.
Buvol domácí (Bubalus arnee f. bubalis), je známý také jako vodní buvol, arnii nebo kerabau a jedná se o domestikovanou formu divokého buvola obecného (Bubalus arnee), arniho. Patří mezi jedny z nejdůležitějších domestikovaných a domácích zvířat tropického a subtropického pásma Asie. Buvol byl pravděpodobně domestikován cca v období 3000 let před naším letopočtem. Jeho využití je především na práci, mléko a maso. Počet jedinců se pohybuje kolem 160 milionů, a největší stáda buvola jsou chována v Asii a to především v Indii, Číně a Pákistánu.
Buvol domácí je především zdrojem pracovní síly (tah, jízda, přenos břemen), existují ale i plemena pro produkci mléka (sýr mozzarella) a v Indii i pro produkci masa. Je známý afinitou k vodě (angl. "water buffalo"), tudíž je především hojně používán k práci na rýžovištích.
Více si přečtete v červnovém Farmáři