drakodlaci

26. října 2012 v 11:36 | arashi** |  draci
"Řekněte mi, co mám udělat, a já to zkusím, i kdybych se měl odtud vypravit na nejdálnější východ a bojovat proti divokým drakodlakům na Poslední poušti..."
Tak praví uraženě pan Bilbo Pytlík, když vysvětluje trpaslíkům, že není jen nějaký "mladíček, co poskakoval na prahu."
Nechme stranou pobouření pana Pytlíka - kde je pokračování notoricky známo - a všimněme si těch tajemných drakodlaků. Toto slovo bylo totiž zřejmě užito úplně poprvé; a bohužel jen v této jediné větě. Jak drakodlaci vypadají nebo kde je ta Poslední poušť - to nám zůstal mistr Tolkien dlužen navždy.
Podobnost slova "drakodlak" například s "vlkodlakem" dává jasnou představu, že to je člověk, měnící se v draka. Mnohem později rozváděli tuto myšlenku jiní - například Altar v Pravidlech Dračího doupěte pro experty.
Dobrá; to jsou nápady úplně novodobé. Existovali nějací drakodlaci i dříve?

"Lidodrak" z pohádek

V našich krajích jasně vítězí mytologický typ draka, se kterým zápasí drakobijce. Představa, že je někdo v draka proměněn, musela být docela strašlivá. Na tom je založen příběh Cuelebre, který pochází ze Španělska a který uvádí Montse Sant. Příliš pyšná dívka byla potrestána vodní nymfou tak, že byla proměněna v draka. Drak byl tak strašný, že se nikdo neodvážil dívku vysvobodit....
Hodně podobné vyprávění o Ipokrasově dceři je v Mandevillově cestopise ze 14. století, a mělo se údajně odehrávat někde na Rhodu. Tato princezna měla zdědit království, byla krásná, a vyvolala proto závist. Byla proto kýmsi "v drakovú tvárnost kúzlem proměněná", obyvatelstvo z jejího města uprchlo a království pustlo. Dračí princezna nijak neškodila, leda by ji někdo rozhněval; byla ale tuze ošklivá a strašná, a aby ji někdo osvobodil, musel ji políbit na ústa. Příběh pokračuje popisem dvou takových pokusů. První rytíř se k dračici přiblížil, ale jeho kůň se splašil, a skočil s rytířem ze skály do moře, kde oba zemřeli. Jiný hrdina, kupeckého původu, se na ostrov dostal, a potkal tam dračici naštěstí v lidské podobě. Ta ho žádala o vysvobození, a přidala zajímavou podmínku, že hrdina se musí stát rytířem. Kupec si rytířství koupil (jak prozaické), a vydal se políbit dračici. Ale tady zřejmě peníze nezmohly nic; drak byl tak strašný, že se po jeho spatření dal kupec na útěk; a cestou pryč na moři pak zemřel následkem šoku. Co se dělo s drakodlačicí dál, příběh nevypráví.
Jiný případ je drakodlačice na dvoře císaře Ťie (který skutečně žil okolo roku 1818 př.n.l., a je to jeden z nejobávanějších čínských tyranů). Byla to služka, která se občas měnila v draka, který "kolem sebe sekal svými pazoury", císař ji miloval a občas ji krmil lidským masem. Dostala jméno Ťiao - čchie - "vedlejší žena dračice". Co se s ní stalo po svržení tyrana se bohužel neví. I zde se jeví podoba drakodlačice jako cosi krajně děsivého. Zajímavé je ovšem také stáří příběhu; i když nelze tvrdit, že skutečně pochází z doby císaře Ťie, dokládá, že proměna v draka není rozhodně nápad novodobý...

Kráska a zvíře

To se ale ocitáme už úplně jinde; proměna v draka přestává být čímsi nežádoucím, na způsob trestu, ale vzrušující erotickou možností. Milostné soužití člověka s drakem zaujalo vypravěče už velice dávno; možno tvrdit, že daleko dříve, než u většiny jiných zvířecích druhů. A kromě toho, možnost přeměny "člověka v draka" rozhodně není jediná; ve starých příbězích existuje i neméně zajímavá možnost opačná; drak, který se mění v člověka. Montse Sant nám vypráví několik podobných příběhů.

Prvním z nich je Meluzína, skutečně sepsaná Janem z Arrasu roku 1387 a odehrávající se na slavném hradě Lusignanu v kraji Poitou. Hrabě Lusignan jednou potkal krásnou ženu jménem Meluzína. Ihned se do ní zamiloval; a ona jeho lásku opětovala, ale dala mu podmínku, že se na ní nikdy nesmí podívat, když se bude koupat. Žili spolu šťastně mnoho let a měli spolu mnoho dětí. Ty děti vypadaly zcela lidsky, i když měly trochu veliké zuby a nezvykle jasné oči. Ovšem nakonec se stalo to, co již čtenář tuší; hrabě Lusignan, zlákaný žárlivou služebnou, tajně špehoval svoji paní, když se koupala, uviděl, že se ve vodě mění v draka; vykřikl zděšením a dračice uletěla z hradu. Navždy. Dračice Meluzína oblétává kraj, občas roní slzy, a je spatřována ještě po staletí...
Druhý, velice podobný případ je Dračí princ ze dvora Eleonory Akvitánské (tedy 12. století). Tentokrát se pro změnu zamilovala jistá Griselda z Foix do tajemného trubadúra... a i zde spolu žili šťastně na hradě plném služebnictva... a i zde se nesměla Griselda setkat s mužem v jistých obdobích... a nakonec slib porušila, při čemž dál to bylo navlas stejné jako s Meluzínou.
Pojem "dračí princ" či "dračí rytíř" nám, mimochodem, podezřele připomíná "dračí syny", známé opět z dálného Východu... známější jsou pod názvem Kirinové. Ti se také dovedou měnit z lidské podoby; podle Lady Candar je mytologicky starší spíše dračí podoba, než nyní známější podoba jednorožce.
Lépe než u Montse Santa to dopadlo v několika velmi příbuzných severských baladách. V Norské Dračí nevěstě je dívka Ingelil donucena být dračí ženou (neodolatelná nabídka je učiněna slovy "chceš raději zemřít smrtí zlou, či se chceš státi dračí nevěstou?"), ale nebojte, dopadne to nakonec dobře - "Ze spaní se Ingelil probudila, prince ve svém náručí uviděla. Byla velká radost, bylo veselí, svatbu pak spolu v Anglii slavili."
Podobnou optimistickou verzi můžeme vidět i v podobné švédské baladě jménem Drak - i tady je drak dívce vnucen proti její vůli, ale nakonec je ráda, že to tak dopadlo - "Drak z lože vstal a Boha velebil: teď člověk jsem, jak dřív jsem byl."
Za zmínku stojí, že i v baladě Dračí netvor, kde se drak v nic nepromění a drakem zůstane, takže věci dále probíhají jako běžný drakobijný příběh na způsob Bajaji, nechtěl drak dívku sežrat, ale oženit se s ní....

Drakodlak ve studni

Ovšem drakem se člověk může stát i z důvodů úplně jiných. Připomeňme nad jiné slavného Fáfnira - byl to vlastně převtělený skřítek, přesněji álf. Drakem se stal, aby mohl lépe hlídat svůj poklad.
Zlověstnější je perský Aži Dáhaka, kterého známe z minulého pokračování. Byl to drakovitý daéva, čili démon; a jako takový ovládl muže jménem Zóhak. V tomto vtělení neměl tak docela lidskou podobu, protože mu rostli hadi z ramen; pro nás je ale zajímavý tím, že takové vtělení démona je trochu jiný mechanismus vzniku ideje drakodlaka. Pěkná pověst o založení Pekingu z dynastie Ming (odpovídá časově zhruba našim Lucemburkům), vypráví, kterak hrdina Jen získal vládu nad úplně pustým a divokým krajem.
Zde založil město, které ovšem nepřišlo vhod původním vládcům země - dvěma dračím manželům. Neměli dost sil, aby s lidmi bojovali, ale před odchodem se rozhodli ještě pomstít - sebrali všechnu vodu ze země do velikých měchů, potom se proměnili ve dva lidi, a požádali Jena, aby jim dovolil odejít. Ten se nechal obelstít pouze na chvíli; dodatečně všechno pochopil, vyrazil na koni za uprchlíky, a v běhu jim kopím probodl měchy s vodou. Vytryskla ohromná povodeň, ze které se hrdina stěží zachránil. Později se ale voda vrátila do svých koryt a země byla zachráněna.
Čínský hrdina Šun, který se stal později císařem (vládl 2255-2205 př.n.l.), byl konfuciánskou tradicí prohlášen prostředním ze tří "dokonalých císařů", vzorem mravnosti a odříkání. Než se stal císařem, prošel dlouhým pronásledováním ze strany svých sourozenců. Ti ho jednou chtěli zahubit ve studni. Manželky hrdiny však už něco tušily dopředu, a ušily Šunovi dračí oblek, který mu skryly pod obyčejné šaty. Když se potom Šun spustil do studny, padouši mu usekli lano a nechali ho spadnout dolů. Šun shodil staré šaty, a dračí oblek ho ihned proměnil v draka. Bez obtíží se ponořil do vody, a proplul podzemními prameny do jiné studny, kde se vynořil. Padouchům nijak nepomohlo, že tu první studnu zaházeli kamením a hlínou....
U této historky, která je přinejmenším tak stará, jako konfucianismus, tedy rozhodně hluboko před naším letopočtem, zaujme nejen to, že na dračí podobě hrdiny tu není nic hrůzostrašného, ale i určité tajemné spojení s vodou, které je typické pro zdrcující většinu drakodlaků (mohli jsme si toho všimnout skoro u všech uvedených příběhů). V Číně existují také "dračí dívky", což jsou krásné dračí princezny, které se občas vydávají z moře ven a do někoho se zamilují; případně se někdo zamiluje do nich.
Úplně nejvíc ale překvapí značná podobnost Šunova příběhu s českou pohádkou o Ševci s drakem na zádech. Ševcovi řekl hostinský:
"Máme tu ve městě studni, ve které se ztratil pramen. Pomůžete-li nám k vodě, dostanete velikou odměnu a do smrti se vám dobře povede!"
Tovaryš slíbil, že se o to pokusí. Dali mu velký okov, sedl si do něho, a než ho spustili, řekli mu, aby křičel, až voda poteče; že ho hned vytáhnou, aby se neutopil. Když se dostal na dno studně, uviděl velikou díru a vlezl tam; v díře byl drak, ten skočil ševci na záda a švec se hned dal do křiku; nahoře mysleli, že už teče voda, a honem okov vytáhli. Leknutím ševce málem pustili do studně, tak se všichni poděsili, když viděli ševce s drakem na zádech."

A jak správně tušíme, drak byla zakletá princezna, a švec ji po mnoha dalších komplikovaných příhodách nakonec osvobodil.

Jak to tedy je s drakodlaky?

Na první pohled by zdravý rozum napovídal, že mýtus drakodlaka - tedy proměna ve tvora fantastického - je složen mýtu samotného draka a z mýtu proměny člověka ve skutečné zvíře (například vlkodlaka). Jinými slovy, drakodlak by se měl objevit daleko později, než příběhy jiné - například drakobijné.
Ovšem to, co nám skutečné mýty ukazují, této představě vůbec neodpovídá. Jediné nové na tomto mýtu je slovo drakodlak; myšlenka sama je stejně propastně dávnověká, jako kterékoli jiné mýty, které jsme u draků zjistili - tedy nebeský drak, drakobijci s dívkou a nebo bez ní. V každém případě vysoce překračuje náš letopočet; podle čínských příběhů lze soudit i na dobu před rokem 1000 před naším letopočtem.
Hluboká a zneklidňující podobnost všech příběhů o drakodlacích, rozšířených překvapivě po celém světě, může být jen s velkými obtížemi vysvětlována tím, že všechny pocházejí z Číny. Není sebemenších pochyb o tom, že čínští drakodlaci překonávají ty evropské stářím o tisíce let. Přesto je ale hodně podivné, že se podrobné detaily údajně čínských příběhů nacházejí poměrně hluboko ve středověku na tak nesouvislých místech, jako je Francie nebo Skandinávie. Kvalitní znalost čínské mytologie v Evropě přinejmenším ve 14. století (kam patří Mandeville a Meluzína přinejmenším) vypadá stejně fantasticky, jako možnost, že mýty vznikly nezávisle na sobě.
Reálná možnost proměny draka v člověka i člověka v draka je mizivá; zaručeně tu máme co činit s jakousi mocnou magií; přinejmenším s magií vyprávění. Nabízí se samozřejmě celá řada souvislostí s hlubinnou psychologií, archetypy pana Junga i sexualitou pana Freuda.
Ale to už by přesahovalo rozsah dnešního putování. Někdy je lepší vyvolat spíše otázky, než prefabrikovat nejisté odpovědi. Ostatně, příště se ukáže, že problém drakodlaka je ještě složitější - souvisí totiž s dost zásadním problémem, zda jsou draci opravdu tak zlí, jak se traduje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama