Bílí koně zásnubní i záhubní

7. prosince 2011 v 18:44 | Arashi** |  koně
Odkud přijíždí rytíř na bílém koni?
Asi by vás ani nenapadlo do svatebního kočáru zapřáhnout koně jiné než bílé, a do pohřebního patří zase vraníky. Bílou barvuautomaticky spojujeme se vším dobrým, andělským a nebeským, černou naopak se smrtí, zármutkem, zmarem, peklem a ďáblem. Platí to však zcela bezvýhradně?

Symbolika barev vždy hrála v osobním i veřejném životě člověka důležitou roli, zvláště při určitých obřadech, které bylo nutno i navenek zvýraznit tak, aby bylo hned každému jasné, o co jde. A tak dnes bílá barva dámských šatů napovídá, že dotyčná se chystá na svatbu, naopak černá znamená účast na pohřbu. Ještě poměrně nedávno tomu bývalo přesně naopak. Bílá barva znamenala smutek a nevěsty se oblékaly do šatů různých barev, například na Kyjovsku mívaly sukni dokonce černou. Teprve s narůstajícím městských vlivem koncem 19. století si nastávající mladé paní oblíbily bílé svatební šaty.

Bílá šat nevěst

Nevědomky tak pokračovaly v původní symbolice této barvy, která od pradávna zřejmě znamenala určitou proměnu, přechod z jednoho světa do druhého, třeba na onen svět mezi mrtvé. Proto bývala bílá barvou smutku, ale není to nutně jediná možnost. Okamžikem sňatku mění svůj stav také nevěsta. Dříve bývala tato změna ještě výraznější. Předpokládalo se, že do manželství vstupuje jako panna a obecně se věřilo, že jako taková počne během svatební noci a do "jiného stavu" přijde úplně doslova.
Pokud si tedy pro dívku přijede princ na bílém koni, v řeči mýtických archetypů avizuje právě změnu jejího stavu, případně skutečnost, že on sám přichází z jiného světa. Za historicky zřejmě nejstaršího rytíře na bílém koni můžeme považovat sira Lancelota z artušovských legend. V jeho postavě se snoubí hned několik motivů odkazujících na jiný svět. I když se narodil jako člověk lidským rodičům, jako kojence ho unesla a až do dospělosti vychovávala víla Viviant, známá také jako Dáma z jezera. Lancelot tak vyrostl v krajině "pod jezerem, kterou nikdo neznal nikdo z lidí" a sám si dal přídomek "od Jezera". Asi vás v této chvíli už nepřekvapí, že Lancelot dostal od své pěstounky bílého koně a bílou zbroj, která "zářila jako sníh". Vysloužil si tím další přezdívku - Bílý rytíř.

Pro člověka vodní svět a voda vůbec znamená cosi cizorodého a snad proto v různých mýtech naznačuje spojení s jinými světy stejně jako v Lancelotově případě. Vyhledání všemožných dalších spojení mezi jinými světy, vodou a koňmi by vydalo na poměrně obsáhlou monografii.
Tak třeba jedna z podob vody, bělavá mlha, naznačuje možnost přechodu z našeho světa někam jinam v pohádce o Popelce stejně jako v legendě o Avalonu, do jehož mlh putuje po smrti král Artuš. Trpaslík z islandské ságy Edda si třeba rád hrával pod zpěněným, tedy bílým vodopádem a proměňoval se tam ve štiku. Totéž dovede český vodník, mužík menšího vzrůstu, ale ještě raději na sebe bere podobu bujného koně a láká neopatrné chasníky k vodě, aby je utopil. Podobné souvislosti se vyskytují i na zcela nečekaných místech. Třeba známé aljašské peřeje na řece Yukon dostaly, jak jinak, přízvisko Bílý kůň a na věčnost dopravily nejednoho zlatokopa.

Šemíkův hrdinský skok

Stejnou službu svým jezdcům prokazují, alespoň v bájích, jejich skuteční koně. Z našich pověstí si každý určitě vybaví bílého Šemíka. Jeho pán, Horymír, na něm v noci objíždí v bílé haleně a vypaluje hornické osady. Šemík nakonec Horymírovi mohutným skokem přes vyšehradské hradby zachrání život, třebaže sám nakonec při příliš tvrdého dopadu zahyne.
Každý, kdo má možnost se podívat z Vyšehradu dolů k Vltavě, samozřejmě usoudí, že celá pověst musí být vymyšlená. Žádný skutečný kůň by nedokázal doskočit až do Vltavy, ale zabil by se o skálu. Pověst tento malý problém řeší tak, že koně bez dalšího vysvětlení vybaví "čarovnou mocí". Ve skutečnosti mohl skok na koni ze skály ve své době představovat čestnou sebevraždu, východisko z jinak neřešitelné situace a kůň svého jezdce opravdu odnesl na onen svět. Podle jazykovědců tomu odpovídá i jeho jméno. Český Šemík měl zřejmě předchůdce v německém Schemigovi či Schemmingovi, kde figuruje stejný slovní základ či alespoň podobnost slovem Schemen - stín, přízrak, přelud.

Stopa bílého koně

České pověsti i pohádky se mohou pochlubit ještě dalšími přízračnými a zázračnými koňmi. Libušin bělouš kněžně vyhledal a přinesl ženicha, bílý, čili staročesky prusý kůň se zjevuje v Koněprusích, Bajaja přemohl draka a získal princeznu díky svému běloušovi mluvícímu lidskou řečí stejně jako to uměl Šemík. Také Mikoláš Aleš namaloval koně odnášejícího slovanského hrdinu do říše mrtvých jako bílého. Stopa bílého koně protkává naši zemi stejně jako staré pověsti české. Jenom pověsti?
Zastánci teorie takzvaného mystického zeměpisu tvrdí, že krajina sama přímo vnucuje svým obyvatelům a návštěvníkům do podvědomí odrazy dávných i nedávných událostí. Proto mě zarazilo, když jsem na autobusové zastávce v Lidicích viděla namalované bílé koně, zřejmě práci místních dětí či nějakého výtvarného kroužku. Proč si však ze všech možných námětů autoři vybrali jako dominantu právě stádo bílých koní? Na dalšího bělouše, tentokrát na fotografii, jsem narazila přímo v pracovně ředitele Památníku Lidice. Pořád jenom náhoda anebo bílí koně odnášející duše mrtvých na věčnost krouží v okolí Lidic dodnes? Zatím naposledy si přišli letos v zimě pro chodkyni sraženou na přechodu jen pár desítek metrů od autobusové čekárny s netradičními malbami běloušů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 4:04 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama