Manticora (Chiropanthea mantichhora) vypadá jako lev, ale je vybavena smrtícím ocasem,netopířími křídly (7,3 metru) a co nejznepokojivější, lidskou tváří. Její škorpioní ocas je posetý jedovatými ostny, ostrými jako břitva.
Je stejně vzácná a nebezpečná jako chiméra a tvrdí se, že při požírání ulovené kořisti si polohlasně prozpěvuje. Její kůže odpuzuje prakticky všechna známá kouzla a bodnutí ocasem přináší okamžitou smrt. Dávejme si též pozor na její zmíněný zpěv. Je to kombinace pískotu a trubky. Má přátelskou tvář, která se vyvinula. Byla nalezena i její lebka a čelist s třemi řadami zubů, jenž zabili domorodci.
Mantichora výrazně vystupovala ve středověkých bestiářích a často byla používána jako alegorie Ďábla. Ve 13. století jednu vyobrazil Rychard z Haldinghamu ve svém spise Mappa Mundi, jež je nyní k vidění v Herefordské Katedrále. Mantichora se kdysi se vyskytovala napříš polopouštnímy oblastmi Persie a Mezopotámie až na západ do Řecka a severoafrického pohoří Atlas, nyní je však výskyt omezen na nedostupné hory středního Íránu.
Mantichora výrazně vystupovala ve středověkých bestiářích a často byla používána jako alegorie Ďábla. Ve 13. století jednu vyobrazil Rychard z Haldinghamu ve svém spise Mappa Mundi, jež je nyní k vidění v Herefordské Katedrále. Mantichora se kdysi se vyskytovala napříš polopouštnímy oblastmi Persie a Mezopotámie až na západ do Řecka a severoafrického pohoří Atlas, nyní je však výskyt omezen na nedostupné hory středního Íránu.
Současná expedice Londýnské kryptozoologické společnosti byla uspořádána proto, aby navštívila oblast Kerman a Džiroft. Řídce osídlenou, vyprahlou oblast středo jižního Íránu. Naštěstí se Íránský šáh začal o expedici zajímat osobně, což pomohlo překonat spoustu nesnází s transportem do této nepokojné země.Při jednom z letů mantikora svrhla na letadlo sprchu velkých ostnů z ocasu. Poté ji vyplašili v jeskyni a utekla do pouště, přičemž házela všude ostny. Zranila členku výpravy.